5 týdnů na Balkáně s 3 měsíčním miminem není tak úplně dobrý nápad
Vydat se na pětitýdenní cestu po Balkáně s tříměsíčním miminkem a šestiměsíčním štěnětem byl opravdu šílený nápad. Což nám tvrdil každý, ale nenechali jsme si ho vymluvit a tvrdohlavě si stáli za svým. Mám pocit, že se po příchodu dětí snažíme dokázat světu, a hlavně teda sami sobě, že se pro nás nic nezměnilo. Jenže se změnilo všechno. Přesto, nebo možná právě proto, se vydáváme na nejdelší a nejnáročnější cestu, našeho života.
Dva dospělí, dvě děti a dva psi. Máme málo místa, a tak bereme opravdu jen to, bez čeho se neobejdeme. Spíme ve stanu na střeše tam, kde se nám to zalíbí, nebo kde nám zrovna dojdou síly. Sprchujeme se z kanystru na střeše nebo vůbec. Vaříme si na plynové bombě jídla z konzerv, nemáme ledničku, takže čerstvé věci si můžeme dovolit jen v den nákupu.
Nepohodlí bylo víc. Zpočátku nefungoval vařič, ani topení. V noci bylo v horách i 7 stupňů, ve stanu nebylo o mnoho víc. Téměř každý den pršelo, často jsme se ocitli přímo uprostřed bouře, vichřice nás potrápila hned několikrát. Bylo to náročné samo o sobě, i bez toho, aby nás takovými extrémy zkoušelo počasí.
Prvních 14 dní jsem se denně chtěla vrátit domů. Podobných expedic máme za sebou několik, ale tahle sestava byla velmi, velmi náročná. Sotva narozené miminko, tříletý kluk, a štěně, co je ještě horší, než ti dva dohromady. Každý má úplně jiné potřeby a požadavky. S Adamem jsme už naštěstí zkušení cestovatelé, kdyby to byla naše první cesta, nepřežili bychom to. Nebo by utrpělo minimálně naše manželství. O krizové situace totiž nebyla nouze, naštěstí jsme už ale sehraný tým, a každý z nás přesně ví, co dělat. Každou krizi se nám podařilo zažehnat a případné nesváry byly zapomenuty večer u táboráčku a lahvi vína.
Miminko často plakalo. Někdy jí bylo horko, jindy zima, někdy se zdálo, že jí není nic, a chce nás jen vysírat. Často jsem vše musela dělat jednou rukou, protože v druhé jsem jí chovala. Štěně se dalo do likvidace našeho kempingového vybavení a systematicky rozkousávalo vše, co mělo v dosahu. Vodítka, židličky, moje sváteční cestovatelské crocsy. Požíralo ponožky, boty, trička, odpadky, igelitové pytlíky, ze stolu okamžitě ukradlo vše, co nebylo přísně střeženo. Naštěstí je naše vybavení to nejlevnější, jaké se dá sehnat. Proto jsme nad židličkami z Kauflandu za 250 kč mávli rukou, i když nás pěkně štvalo, že si do chybějících sítěk nemůžeme odložit pivo. Adam teda Colu, protože pivo nepije. Když bylo štěně unaveno kousáním, jen tak se zamotávalo do lana, na kterém bylo uvázané, aby nás drželo ve střehu. Vymotali jsme ho, a do dvou minut bylo komplet svázané do kozelce, ani nevíš jak. Ani ta telata u cesty nebyla do sebe tak zamotaná! Brzy jsme přišli na to, že nechat ho tak, je nejlepší řešení. Štěně svázané do kozelce natropí nejmíň škody.
Naše útrapy by vystačily na knihu, ale nakonec nás to stmelilo a posílilo. Ujeli jsme 5301 km za 36 dní. A přežili jsme. Troufnu si říct, že teď už přežijeme téměř vše. Jsem na nás pyšná!
