Protože já mám ráda moře a můj muž hory, snažíme se navštěvovat destinace, kde je obojí. Právě kvůli této nádherné kombinaci jsme si vybrali Albánii jako první zemi, kam jsme se v roce 2015 vydali na první off-roadovou expedici. Na takovou zatěžkávací zkoušku pro náš "nový" Land Rover Defender z roku 2003.

I proto byla Albánie našim cílem taky při první expedici s malým synkem Hubertem. Byl mu tehdy rok, a tak jsme si na první delší cestu s ním vybrali tuto starou známou. I bez dítěte nám cesta na hranice Albánie trvá tři dny. Tentokrát to bylo už na pokraji sil. Defender jede maximálně stovkou, nemá klimatizaci, musíme dělat časté zastávky kvůli psům, a ještě častější kvůli chlapečkovi. Součástí naši rodiny je totiž smečka pyrenejských mastinů, která jezdí za všech okolností s námi. Vyhovět všmožným potřebám celé výpravy dá tedy dohromady pěknou řádku zastávek.

Do Albánie jsme i tentokrát jeli přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Severní Makedonii. Zastávka u Ochridského jezera už je takovou nějakou povinností. Bývá to po několika dnech cesty první zastávka, na které si konečně připadám jako na dovolené. Protože jsme plně vybavení na dlouhé cesty, a vše, co potřebujeme, vozíme s sebou, vyhovuje nám spaní na divoko. Nevyhledáváme moc přelidněná místa, hlavně kvůli psům je to pro nás pohodlnější. Na opuštěných místech, která si vybereme na přespání, můžou psi volně pobíhat a jsou šťastní. Přece jen jsou obrovští a budí respekt, a než je držet uvázané v kempu, raději najdeme místo, kde nikoho neobtěžujeme. Problematické je to při transferech, protože nemáme dostatek času na hledání opravdu pěkného místa, a tak bereme za vděk "nouzovkám", jako jsou broskvové sady v Srbsku (ty se nám vždy vyplatí, protože pokaždé dostaneme od místních bohatou nadílku broskví, která nám vydrží na několik dní), vyschlá koryta řek nebo lesíky u cesty. Jakmile se blížíme k Ochridu, máme pocit, že můžeme trochu zvolnit. Albánské hranice máme na dohled. Proto si můžeme dovolit delší zastávku. S prohlídkou města, koupáním v jezeře, nebo aspoň s trochou hygieny po třech dnech úmorné cesty. Jezero je nádherné, s průzračně modrou vodou, hluboké místy bezmála 300 metrů. Na jeho břehu leží na Makedonské straně prastaré město Ochrid. Je to jedno z nejstarších měst na makedonském území, první zmínky o něm sahají až do 3. století před našim letopočtem. Je plné malebných kostelů a klášterů, na jejichž zahradách se volně procházejí suchozemské želvy. Po zdlouhavě nudném vnitrozemí států, kterými jsme projížděli, má tohle městečko konečně nádech exotiky.

Protože Albánii celkem dobře známe, máme tu pár oblíbených míst, která navštěvujeme z čisté nostalgie. Při první návštěvě jsme projeli většinu "highlightů" země, jako jsou skvosty chráněné UNESCEM, nádherná městečka i antické památky, termální prameny v národním parku Bredhi i Hotovës, Modré oko "Syri i kaltër", kde vyvěrá ta nejstudenější a nejmodřejší voda, jakou jsme kdy viděli, vesničku Theth obklopenou vysokými štíty pohoří Prokletije, pluli jsme i trajektem po jezeře Koman. Krásných míst je tu nespočet, a tak při každé návštěvě objevíme něco nového. Ale nakonec úplně nejraději jen tak jezdíme horami, které jsou pro nás, jihomoravské rodáky, velkou vzácností. Bílé skály, stáda koz a průzračná jezera jsou něco, co se nám nikdy neomrzí.

Bájné pohoří Tomorr

Tentokrát jsem si naplánovala výstup na posvátnou horu Maja e Tomorrit, 2379 metrů vysoký vrchol je to nejvyšší místo, kam se dá v Albánii vyšplhat autem. V malebném sedle s ohromným výhledem na okolní štíty je vystavěno mauzoleum šíitského světce Abbáse Alího Tomorriho. Pod horou leží malebné městečko Berat, jehož návštěvu jsme si ani tentokrát nenechali ujít. Máme tu oblíbený albánský fast food, kde se celá rodina najíme asi za 100 korun. Takový vydatný kebab a čerstvé ostružiny jsou pro nás po tolika dnech na cestě opravdovou vzpruhou.

Berat leží v údolí řeky Osum a je znám také jako Město tisíce oken. Sněhově bílé osmanské domky, středověký hrad, zdobené mešity i malé kostelíky můžou za to, že je to jedno z největších turistických lákadel v celé Albánii. Je to živé městečko plné kaváren a čilého ruchu, zachovává si ale svůj původní ráz a vyzařuje příjemnou atmosféru. Chodit bosky po dlažbě vyhlazené staletími a rozpálené od sluníčka je zážitek. První zmínky o městě pochází už z 6. století př. n. l., a tak si při procházce městem představuju všechny ty lidi, kteří tu po staletí prožívali své příběhy.

Bájné pohoří Tomorr zaujímá v albánské mytologii zvláštní místo. Hora Tomorr ztělesňovala mytického Otce Tomorra, který měl podobu obra a místo nohou měl čtyři orlice, díky nimž se vznášel ve vzduchu. V roce 1620 tu vzniklo mauzoleum šíitského světce Abbáse Alího Tomorriho, který byl synem bratrance proroka Mohameda a podle legendy po své smrti v bitvě u Karbalá odjel na koni do Albánie a pět dnů pobýval na hoře Tomorr. Bektašiové ho uctívají a v srpnu přicházejí na vrchol hory tisíce poutníků.

Kromě rakouského páru ve stylovém obytňáku vyrobeném z obrněného transportéru, jsme cestou k mauzoleu potkali jen samé místní. Při vstupu do areálu jsme narazili do rodinky, která právě obětovala kozu. Populární místa mají v Albánii jedno společné. Šílený puch, který se line do dalekého okolí. Když totiž nakouknete za zídku mauzolea, díváte se rovnou do mnoha tun odpadků, které tu zanechali poutníci. Mezi pytlemi s odpadky se navíc povalují nohy a rohy obětovaných zvířat, a jejich závan se line do širokého okolí.

Gjipe

Moře k životu potřebuju jako sůl. Albánské hory jsou úchvatné, ale pár dní na břehu moře, sůl ve vlasech, mořský vánek a zvuk vln tříštících se o skaliska, mě dovede nabít na celý rok. Pobřeží Albánie je proměnlivé a zajímavé. Na severu u Černohorských hranic najdete mnoho kilometrů dlouhé písečné pláže, na jihu potom nádherné skalnaté pobřeží a průzračné moře plné barevných ryb. Když jsme tu byli poprvé, dočetli jsme se, že jedna z nejkrásnějších pláží v celé Albánii je Gjipe nedaleko vesničky Dhërmi. Z Chorvatska víme, že místům, které jsou označené nálepkou "Nejkrásnější pláž země" se musíme vyhnout velkým obloukem, protože tato místa jsou plná lidí, a po původním kouzlu už není ani památky. Přesto jsme tehdy zariskovali, a na Gjipe se vypravili. Většina lidí sem dojde pěšky, protože dolů na pláž vede opravdu náročná cesta jen pro odvážné a zkušené off-roaďáky. Je úzká, plná skal a velkého kamení, a dolů pod vámi je strmý sráz. My jsme se jí však nezalekli, upustili jsme pneumatiky, a vydali jsme se na strastiplnou cestu, při které jsem se nepřestávala modlit, abychom to přežili. Odměnou za statečnost nám byla doopravdy ta nejkrásnější pláž, na které jsme kdy byli.

Je posetá drobnými bílými kamínky, moře je tak tyrkysové, až z toho přechází zrak, je tu dokonce malá jeskyňka, která skýtá příjemný stín, a olivový háj v ústí nádherného kaňonu s červenými skalami. Takto si lze představit ráj. Zažili jsme tu tehdy tři přenádherné dny. Nejlepší na tom bylo to, že jsme se přes den o pláž dělili asi s desítkou turistů a jedním místním pánem, který tu provozoval malý bar s grilovanými rybami, k večeru ale všichni odešli, a měli jsme tuto rajskou zahradu jen sami pro sebe.

Jak už to tak bývá, a všichni cestovatelé mi jistě dají za pravdu, zážitky se nedají opakovat, a místa, která navštívíme opakovaně, nám už nikdy nenabídnou to, co jsme tu zažili kdysi. Gjipe jsme navštívili znovu a znovu při každé další návštěvě Albánie, ale vždy nám to přineslo už jen zklamání. V dalších letech v olivovém hájku vyrost malý kemp, jedno léto se tu dokonce pořádal techno festival, tentokrát to nebylo o moc lepší. Špatným znamením bylo už plné parkoviště nahoře u cesty. Lidí tu bylo na naše poměry opravdu hodně, i když se to stále nedalo srovnat s přeplněnými chorvatskými plážemi. Na břehu vyrostl druhý bar, kemp se rozšířil, a rákosových slunečníků za 200 Leki přibylo. Přesto byli všichni milí a jevili upřímný zájem o malého blonďatého chlapečka i tři obří psy. Nikomu nevadilo, že jsme si na okraji pláže rozbili náš tábor, a i když jen málo Albánců umí anglicky, chodili si za námi povídat. I když je Adam v podstatě společenský člověk, na cestách vyhledává raději samotu, proto celý večer podrážděně chodil po pláži a vrhal nespokojené pohledy na davy lidí, kteří se fotili s našim autem nebo psy. Jeho nespokojenost vyvrcholila tím, že mu někdo ukradl boty. Už navždy nám zůstanou vzpomínky na liduprázdnou Gjipe, noc plnou hvězd, šumění moře, grilovanou čerstvou rybu od Lavdoše, pár panáků rakije, flašku vynikajícího albánského Merlotu, a výlet na šlapadle k pirátské jeskyni. Snad tato naše první návštěva kouzelného Gjipe přebije ten zbytek dovolené, kterou Adam odřídil ve 30 stupních v pohorkách, a u toho proklínal zloděje, který ukradl jeho sváteční cestovatelské sandály. Každopádně návštěvu Gjipe všem doporučujeme. Je to malý ráj uprostřed divoké Albánie, a i když je teď trochu víc civilizovaný, pořád je to jedna z nejkrásnějších pláží, jaké jsme kdy viděli.

Objevování nových míst

Naordinovali jsme si ještě pár dní u moře. Nedaleko odtud máme svou oblíbenou pláž s tyrkysovou vodou a drobnými kamínky, o které snad víme jenom my a stádo koz, které sem chodí každé ráno olizovat sůl ze skal. Zamířili jsme rovnou tam. Bohužel se ukázalo, že ani tady už to není jako dřív. Dělili jsme se o ni s dalšími třemi posádkami cestovatelů. Protože jsme si ale vyšli vstříc, každý měl pro sebe dostatek místa a soukromí. Nostalgicky jsme vzpomínali na časy, kdy jsme tu kempovali dva metry od moře úplně sami, ale příjemným zpestřením pro nás byla vedlejší posádka původem z Čech. Martina a Janu jsme potkali už v kempu v Srbsku na cestě sem, a osud tomu chtěl, abychom tu strávili pár večerů společně u ohýnku a koštu domácích kořalek. Sdíleli jsme spolu lásku k cestování i velkým pasteveckým plemenům, a tak jsme si jejich společnost opravdu užili.

Po té, co jsme se dostatečně zregenerovali, jsme se vypravili na sever k Černohorským hranicím. Nejprve jsme se pustili do objevování krasových úkazů okolo Skadarského jezera, a potom jsme chtěli prozkoumat nejsevernější cíp Albánie, kde jsme ještě nebyli. Ve všech zmínkách o Albánii se píše, že tam nic není, a to je to, co nás zajímá. V horách pořád žijí lidi tradičním způsobem, spousta míst je přes zimu odříznutá od okolního světa, a místní jsou velmi soběstační. Na malých políčkách si vypěstují vše, co potřebují, chovají kozy a ovce, a s turisty nepřicházejí obvykle do kontaktu. Jsou velmi milí a starostliví, nechápou, proč cestujeme tak daleko a s takovým malým dítětem, a i když neumí jazyky, jsou velmi zvídaví. Paní, na jejíž horní pastvině jsme přenocovali, nám donesla spoustu ovoce a čerstvě nadojené mléko, zavolala dceři studující ve Francii, aby se nás vyptala na vše, co ji o nás zajímá, a na snídani nám usmažila domácí vaječnou dobrotu s marmeládou sladší než med. Jsme pro ně zkrátka stejně exotičtí, jako oni pro nás.

Když jsme minuli odbočku z hlavní cesty, kam mířila tradiční hnědá směrovka ukazující na nějaký kostel, rozhodli jsme se změnit plány a sjeli jsme z cesty. Dodnes se doma hádáme, kdo tohle zapomenuté údolí objevil, ale to není důležité. Kostel jsme nenašli, zato jsme objevili nádherné údolí, kterým se klikatila divoká modrá říčka, a kamenitá cesta, která mířila nahoru do hor. Vydali jsme se po ní. Tohle máme na cestování rádi. Když prozkoumáváme místa, o kterých nic nevíme, čekáme, kam nás cesta zavede, a co nás na jejím konci čeká. Údolí to bylo stranou veškerého zájmu turistů, o čemž svědčilo to, jaké pozdvižení naše přítomnost budila. Děti za námi dlouho běžely a nadšeně mávaly, dospělí přestali se všemi svými činnostmi a nevěřícně hleděli. Spousta z nich nikdy neviděla ani vybavené expediční auto, ani turisty. Přenocovali jsme na pastvině s výhledem na nejvyšší horu v okolí, a tentokrát nám nedělaly společnost ani krávy, ani kozy. Vzdušnou čarou jsme byli vzdálení asi 10 km od vesnice Theth, která je svou krásou známá, a hostí už stovky turistů. My jsme byli v údolí stejně krásném, ale zážitek z okolní krajiny nám nerušilo nic a nikdo. Jen se soumrakem nás přišly zkontrolovat dvě krávy a za nimi dvě ženy, jedna s bohatými stříbrnými vlasy. Asi matka a dcera, která už byla taky ve starším věku. Jen se na nás usmívaly, chvilku nás pozorovaly, jak sbíráme dřevo na oheň a chystáme večeři, a pak poklidně odešly.

Strávili jsme tu krásnou noc. Za ochutnávky místního vína a vyzrálých sýrů jsme pozorovaly miliony hvězd a načerpali jsme síly na zpáteční cestu. Zase na nás dýchla ta stará Albánie.